Naše královna nás vyslala na plavbu do Posvátných vod,
abychom vzdali hold našim vikingským bohům a byli nám
dále nápomocní. Cestou jsme navštívili sedm ostrovů a na každém z nich
jsme obětovali dar od královny. Postupně jsme zakotvili na ostrovech:
Sif, Aegir, Njord, Bragi, Týr, Baldr a Tiw. Každý bůh nás podrobil zkoušce, která
otestovala naší odvahu, sílu, spolupráci a empatii.
Na ostrově boha Aegir jsme
museli rozlušit důležitý dopis, který byl psán v runách. Každá skupina měla
za úkol vyrobit nový typ lodě. Následně jsme je otestovali v přátelském boji a
vybrali tu nejlepší. Na ostrově Bragi nás oslovil sám bůh a požádal nás o
vytvoření divadelního představení pro jeho milovanou manželku Idunn.
Do večera jsme pilně vytvářeli a zkoušeli, pak jsme stanuli před
Božskou porotou. Divadla se nám povedla a bůh Bragi byl spokojen,
jelikož se představení líbila jeho ženě Idunn. Nejdelší dobu jsme
strávili na ostrově Týr, kterému se také říká Prokletý ostrov.
Abychom jsme se z něho dostali, museli jsme dojít až do samého
středu a každý z nás musel obětovat věc, která mu je nejmilejší.
Cestou jsme válčili s nepřízní osudu, nakonec jsme se z ostrova
úspěšně dostali.
Když jsme se vraceli zpět za královnou, nešťastnou
náhodou nás bouře odvála na poloostrov Tiw, kde jsme svedli poslední boj a
jako praví vikingové jsme se dostali do Valhaly. Zde nás přivítal samotný
Odin, který nás pochválil za naše skutky a slíbil nám místo po svém boku.
Náš příběh se odehrával ve středověku. Hned první noc nás vzbudil krčmář, že
slyšel podivné zvuky z lesa. Poslal tam již Tjuriho, ale dosud se nevrátil. A
tak to bylo na nás. Vydali jsme se po svítících kroužkách a došli až k postavě
ležící u cesty. Byl to Černý rytíř s bílým štítem. Zjistili jsme, že byl nalákán
do pasti a proto nemůže splnit důležitý úkol. Požádal nás, abychom doručili dopis
královně Ynauveně do sousedního království. Po cestě jsme čelili různým nebezpečím
a zažili spoustu dobrodružství. Potkali jsme třeba loupežníky, kteří se nás pokusili
okrást, ale dopis ani prsten od umírajícího rytíře jsme neztratili.
Od účastníků jsme věděli, že by rádi zažili na dvoudenní výlet, tak jsme jim ho dopřáli.
Vydali jsme se na cestu plných zvratů, těžké batohy nás táhly k zemi, ale my pokračovali
a došli až na hrad Mistrinaut, kde jsme se posilnili. Na druhý den jsme pokračovali dál
a potkali se tváří tvář s obávanými Rudými jezdci. Naštěstí jsme útok vyhráli.
Došli jsme k poustevníkovi Menauresovi, který nám poskytl průvodce přes hory, Piaka.
Městu Dangrie jsme pomohli odhalit zrádce a tím vysvobodit Tjuriho a Piaka, kteří byli
vsazeni do vězení, aby nemohli doručit dopis. Ani cesta přes Duhovou řeku nebyla jednoduchá,
museli jsme se přeplavit na druhou stranu. Byla to velká zábava. Jedna loďka se převrhla,
ale na rozdíl od naší knižní předlohy bylo v rybníce málo vody, holky měly vesty a
nikomu se nic nestalo. :)
Nakonec jsme došli až do hlavního města, kde jsme se potkali s královnou.
Úkol jsme splnili. Královna nám řekla, jaký byl obsah dopisu. Její mladší syn,
vládce Evílanu, toužil po vládě nad Ynauveninou říší a vymyslel lest. Chtěl na
oko sjednat mír a po nějaké době zabít svého staršího bratra, aby se sám stal korunním
princem a získal moc nad další zemí. Po této smutné zprávě jsme se vydali zpět, královna
nás však požádala o doručení zprávy našemu králi.
Za to, že jsme nezištně pomohli neznámému člověku a splnili slib, který jsme mu dali,
i když jsme věděli, že poneseme určité následky, jsme sobě i králi Dagonautovi ukázali,
jací jsme lidé a přesvědčili jsme ho, že jsme hodni býti rytíři a dámy řádu. Proto nás
král na rytíře a dámy řádu pasoval. Za to, že jsme se snažili být lepšími lidmi a byli
vzorem ostatním a pomohli někomu v nouzi. Za to, že jsme se chovali jako rytíři či dámy
řádu, i když jsme jimi ještě nebyli a dokázali jsme, že jsme tohoto titulu hodni. Byla to
krásná a slavnostní chvíle a domů jsme odjeli se spoustou zážitků.
V říši divů se děly věci. Byli jsme pozváni na slavnost u Bílé královny,
která se musela odložit, protože se královnin dráček splašil. My jsme se
ale nebáli a draka pomocí kouzla uklidnili. Královna nám to pak vynahradila
a připravila pro nás hostinu a dala nám možnost přát si jedno tajné přání.
Vyplnilo se? :)
Také jsme potkali Kloboučníka, Bílého králíka i dvě hádavé sestry Tydlidůmku
a Tydlidýnku. Nesmím zapomenout na Červenou královnu, která nám málem popravila
kuchaře. Pořadilo se nám ho zachránit jen díky povedeným scénkám. Nevím, co bychom
si bez něj počali, protože vařil naprosto skvěle.
Letos jsme se s Manon Devereux a Vincentem Hlavohryzem vydali pomoci Willymu Foggovi
objet zeměkouli za 80. dní.
Naše putování začalo v Liverpoolu, kde jsme se si museli zajistit letenky do Bombaje, protože
Willy Fogg měl před námi několikadenní náskok. V Bombaji jsme nasedli na rychlík do Kalkaty,
ale ve stanici Kholba jsme zjistili, že trať není dostavěná a nám nezbývalo nic jiného než si pořídit
slona a najmout zkušeného průvodce, který nás dovede do Iláhábádu. Naše cesta pokračovala pralesem a náhodou jsme se
stali svědky obřadního průvodu bohyně Kálí, kdy manželka zesnulého vládce musela být upálena.
My jsme to tak však nenechali a Audu zachránili.
Tak se nám to podařilo!! Dorazili jsme do Londýna a zvládli tak objet zeměkouli za 80. dní. Pana
Fogga jsme však nikde neviděli, ale na nádraží nám řekli, že takový muž už byl viděn včera v noci.
Vydali jsme se ho hledat a nakonec jsme ho našli v jeho bytě. Zmýlil se v propočtu a myslel si, že
přijel pozdě, ale tomu tak nebylo, měl ještě půl hodiny, a proto jsme mu pomohli dostat se do klubu.
Do dveří vešel v poslední minutě, ale zvládl to a my máme vzpomínky na celý život o tom, jak jsme
pomohli Willimu Foggovi objet svět za 80. dní.
Poté, co jsme prošli branou, kde nás uvítal král s královnou, jsme se
objevili v říši Keltů. Mocný druid nás rozdělil do skupinek na Vlky,
kteří náleželi králi a Lišky, které byly královniny.
Bohužel to byla doba drsná a docházelo k bojům mezi různými kmeny, které
si dělaly naschvály a chtěly mít moc nad ostatními. Možná právě z toho
důvodu přepadli neznámí útočníci druidský směn a druidy zajali. Přepadnout
druidy v jejich posvátném háji byl neodpustitelný zločin. Hned jsme se pustili
do pátrání. Podle popisu svědka jsme sestavili portrét vůdce útočníků a poctivě
zaznamenali všechny stopy z místa přepadu.
Věděli jsme jak útočník vypadá, ale nevěděli jsme, kde ho hledat. Našemu druidovi
se však podařilo utéct a poslat nám vzkaz. V něm stálo, že se setkáme za tři dny.
Místo jsme měli najít podle třech indícií, které jsme získali díky rychlým nohám a
ostré mušce, ladnosti a učenlivosti, důvtipu a práci. Pak vše nabralo rychlý ráz.
Setkali jsme se s druidem a od něj zjistili, kde nepřátelé ukrývají ostatní druidy.
Naše zbraně - hadrové koule, nám nebyly cizí, neboť to nebyl náš první boj. Druidy
jsme zachránili a naše vítězství oslavili u ohně.
Tento rok se nám tábořiště proměnilo v Říši Středu. Ve městě Ťiang-ning zde vládl císař Chou se svým poradcem, mudrcem a nejvyšším lámou Lao´cem. Říše byla rozdělena do čtyř provincií podle světových stran. Severní spravovali Stavitelé chrámu, východní Umělci z Kao Ling, západní Pěstitelé čaje a jižní Strážci hedvábné stezky. Ve všech provinciích usilovali o rozkvět země a její ochranu. Ta z provincií, které se to dařilo nejvíc, mohla poté získat titul Správce císařského pokladu.
Lidé z provincií to vůbec neměli lehké, protože říši začali ohrožovat Mongolové, kteří se také snažili vyzvědět, jak se vyrábí porcelán. Císař se proto rozhodl nechat postavit Velkou zeď, aby zabránil vpádu cizinců. Její stavba byla velmi náročná, ale nakonec byla úspěšně dokončena a v zemi opět zavládl mír.
Letos jsme se na táboře opět přesunuli do dávných dob, tentokrát do zemí českých. V království Zlatého klíče vládl král, který měl 4 dcery Anežku, Terezii Ladu, Veroniku Věru a Magdalénu Annu. Byl už starý, a proto se rozhodl předat vládu jedné z nich. Nevěděl však které, proto se rozhodl, že jim dá úkoly a ta, která je se svou družinou splní nejlépe, bude vládnout.
Tak dcery se svými družinami plnily úkoly, jak nejlépe uměly. Královská sova, která držela ochranou ruku nad královstvím byla zraněna temnými silami, kterým vládla Soren a král onemocněl. Dozvěděli jsme se, že pokud bude uzdraven král, uzdraví se i sova. K uzdravení potřeboval vodou z Vlčích hor a vzácné kameny – safír, růženín, ametyst a křišťál. Nakonec se nám podařilo všechny tyto věci získat, i když bylo nutno překonat spoustu překážek. Král byl uzdraven. Temné síly se Soren, ale už slábly a našim udatným bojovníkům se podařilo je ve velké bitvě porazit a v království opět bylo veselo.
Letos jsme se přenesli do dob udatných rytířů a krásných dam, tedy do dob Středověkých. Chlapci se ucházeli o titul Lorda skládáním zkoušek, z nichž každá z nich představovala jednu rytířskou ctnost, Spravedlnost, čestnost, odvahu, pokoru, štědrost, střídmost, činorodost. Dívky se snažily stát vznešenou Lady, jejich zkouškám převládalo umění. Tanec a hudba rozveselovaly širé okolí našeho města Kamelotu. Naši rytíři vedli válečné tažení ku pomoci Francii, zatímco se dívky odebraly do bezpečného hradu. Také jsme pořádali turnaje, učili se etiketě i vzdorovali chorobám. V čele s Artušem a rytíři kulatého stolu, se nám podařilo osvobodit celou Anglii od pomocníků Černého rytíře Pýchy, Obžerství, Přetvářky, Lenosti, Lži a Bojácnosti. Těm nejudatnějším z chlapců se podařilo splnit všechny ze zkoušek a odjížděli domů jako Rytíři, dívky mávaly svými vyšívanými kapesníčky všechny jako Lady.
Na deset dní se proměnilo tábořiště pod Aueršperkem na řecké starověké město. Koupat jsme se chodili do lázní, jedli jsme v tolosu, ve stoe jsme vyvěšovali zákony našich měst, pro radu jsme chodili do delfské věštírny. Navštívili jsme Athény i Spartu, viděli Rhónský kolos, Artemidin chrám v Efesu, sochu Dia v Olympii, obchodovali jsme s mnoha městy starověkého světa a poznali i jiné kultury Etrusky, Egypťany, Peršany. Zúčastnili jsme se Olympijských her, plnili úkoly po vzoru Herakla, vyráběli tógy, bojovali s Peršany.
Zakusili jsme život pod vládou mocných králů, zhýralých aristokratů a moudrého tyrana, abychom se nakonec rozhodli pro demokracii. Poznali jsme, že svoboda přináší mnohé možnosti, ale také povinnosti, zodpovědnost. Ale hlavně jsme budovali své města – Pegasopolis, Taurus a Hydropolis, které byly nejen krásné, ale i příjemné pro život.
Letos nám byl výzvou Divoký západ a pro příběh jsme zvolili název V kraji Vinnetoua. Nová země nás lákala svojí nespoutaností a představou dobrodružství, která jsme tam mohli zažít. Přinesli jsme si s sebou však i určité úlohy, které jsme měli splnit. A tak jsme pracovali na přípravě železnice, jako kdysi Old Shatterhand, a snažili jsme se z úplných greenhornů (tak nás nazval známý zálesák Sam Hawkins) vypracovat na zdatné muže a ženy. Avšak divoký západ, aby dostál své pověsti, nenechal nás dlouho řídit si život v kraji vlastními představami a poslal nám do cesty mazané bandity i obávané indiány. Všechny nástrahy banditů jsme nakonec prohlédli a s indiány jsme se posléze spřálelili a ti nás učili svému pohledu na svět a žití v harmonii s přírodou.
Za 14 dní jsme prošli příběhem Divokého západu a i s pomocí Karla Maye, jsme nahlédli do života indiánů na jejich vlastní půdě, kde nás nemuseli přijmout, ale udělali to.
Tři kamarádi Atos, Portos a D´Artaňan dostali kouzelné zrcadlo, se kterým se mohli kdykoli podívat do lidského těla a naučit se jak funguje. Svojí nešikovností ale způsobili, že jim zrcadlo upadlo a rozbilo se na několik kusů. Kluci tak zůstali uvěznění v těle.
Rozhodli jsme se, že jim pomůžeme. Nejprve jsme plnili úkoly ve zdravém těle, které patřilo Oskarovi. Pak jsme se přemístili do těla Květoslava a poznali jsme, jak to v těle vypadat rozhodně nemá. Květoslav se o své tělo nestaral, takže nám plnění úloh dalo mnohem více zabrat. A co všechno jsme zažili? Nosili jsme s červenými krvinkami kyslík, stříleli jsme z luků, viděli, co se stane, když si nevyčistíme zuby, filtrovali jsme moč, bojovali s bakteriemi v mandlích a mnoho dalšího. Postupně jsme získali všechny střípky, poskládali je a tím zrcadlo dostalo opět svoji moc. Společně s Atosem, Portosem a D´Artaňanem nás přeneslo zpět domů.
A tábor už je zase za námi. Dva roky uběhly jako čtrnáct dní nebo naopak? :-)
Po té co naše loď jménem Racek ztroskotala, okusili jsme život na pustém ostrově. Museli jsme se naučit jak se bránit divé zvěři, zejména vosám. Avšak toto nebylo jediné nebezpečí číhající na ostrově. Jednoho dne se objevili piráti. Ozbrojili jsme se praky a (vodními) pistolemi. Po dlouhém a namáhavém boji jsme nakonec zvítězili. Vítězství bylo dvojí, našli jsme pirátské lodě a podařilo se nám jednu z nich opravit.
Na ostrově jsme zažili i spoustu zábavy. Koupali jsme se v potoce, hráli hry. Měli jsme možnost mluvit s panem Vernem, který nám také přečetl úryvek ze své knihy Dva roky prázdnin. Volili jsme prezidenta naší kolonie. Zkoumali jsme okolí tábora, navštívili jsme zříceniny hradu Aueršperk a Zubštejn - jasné důkazy o dřívější obydlenosti ostrova. Učili jsme se pracovat s buzolou, poznávat anglické míry, vařit a mnoho dalšího.
Letos jsme se přesunuli do dob starých Slovanů. Každý z nás dostal slovanské jméno, nosili jsme slovanské oblečení, bydleli v tee-pee (pro Slovany sice netradiční, ale za to jsme podobně jako slované i my ve svých obydlích měli a udržovali oheň), naučili jsme se vyrábět meče, štíty, pořádali jsme turnaje a postupně se z nás stali praví slovanští bojovníci.
Vládl nám moudrý kníže, zem vzkvétala, lid byl spokojený. Po
jeho smrti si jeho synové Ctibor a Vladivoj, i přes rady svého otce,
knížectví rozdělili na dvě části. Každé knížectví pak muselo samo čelit
potopám, nemocem, neúrodě. Poté, co knížectví přepadl cizí ziskuchtivý kmen,
udobřili se bratři a obě knížectví pak bojovalo bok po boku. Společně
vypudili nepřátele ze země a zachránili zajaté obyvatele. A tak se obě
knížectví spojila opět dohromady a oba bratři vládli společně.
2009 - Krajina
Střítež nad Bečvou
Toho roku jsme se přenesli do země začarované, přímo pohádkové. Země, ve které jsme se usídlili, byla po dlouhou dobu obývaná národem, který si země nevážil a ničil ji. Naším úkolem bylo uzdravit nemocnou královnu. Již po mnoho let byla nemocná, po zemi se totiž se rozšířily nepravosti, lži, pýcha, sobeckost... Skrze nás a naše snažení se země uzdravovala.
V létě roku 2008 si dal tábor Ephesus pauzu. Počínala se další generační výměna jak v rádcovském, tak v účastnickém týmu. Někteří z nás se nakonec rozhodli přeci jen uspořádat tábor, pojali jsme ho však pod hlavičkou Mon-o-lá, nikoliv Ephesus.
Tento tábor byl indiánský, ale ne jen tak ledajaký indiánský... Inspirovali jsme se především v románu Škola Malého stromu od amerického spisovatele Forresta Cartera. Kromě magických obřadů, krásných indiánských šatů, učení se různým dovednostem jsme především sami v sobě hledali spojení a souznění se Zemí, Přírodou, s Mon-o-lá..
I letos jsme se setkali na skautské základně Elišce a společně jsme se přenesli do dob panování králů. Starý král zemřel a na trůn nastoupil nový. Chtěl být dobrým pánem svého lidu a proto si svolal posádky svých tří lodí - Japa-zo, Bílé vrány a Karmizabeth. Našim úkolem bylo poznat cizí vlády a podat panovníkovi zprávu , jak jsou lidé ve svých zemích spokojeni. A tak jsme se vydali na plavbu. Navštívili jsme Rusko, Anglii, Řím za vlády císaře Nera, Afriku, Rakousko-Uhersko, USA, Německo, islámské země. :)no ahoj !Po návratu domů jsme předali svému vládci deníky, do kterých jsme si zapisovali poznatky z cest. Na oslavu našeho šťastného návratu uspořádal král hostinu.
Tento rok jsme se přenesli do Jižní Ameriky, do doby, kdy ji obýval národ Inků. Po jedenáct dní jsme se učili poznávat tento moudrý národ, jeho kulturu, zvyky, moudra. První večer jsme podnikli výpravu, na jejíž konci jsme byli přijati do jejich kmene. Každý z nás dostal kotouč, na kterém bylo vyryto slunce. Slunce mělo pro Inky zvláštní význam, bez něj by nebyla úroda, život. Podobně jako Inkové jsme nosili ponča, slavili dobu sklizně, vystavěli si nové město, v kterém nechyběl ani chrám. Chrám byl vyzdoben zlatem, aby nám svojí září připomínalo slunce.
Tento tábor proběhl v tábořišti Ostrý Kámen a vzpomínám na něj jako na nejbahnivější a nejsychravější :-) Přesto se podařilo vytvořit skutečně pohádkovou atmosféru. Každý den jsme se stávali aktéry pohádkových příběhů, prožívali jsme je, ale také jsme se skrze ně učili. Naším cílem bylo objevit zdroj temných sil šířících se pohádkovou říší a zničit ho. Tábor vyvrcholil bojem proti Temnému pánu, kterého jsme přemohli silou své dobré vůle. Nejúspěšnější aktivitou tábora byl turnaj čtyř skupinek v různých disciplínách. Také jsem měla ráda pohádkové postavy, které nás účastníky po celý tábor provázely.
I letos se pod modrým nebem, uprostřed zelených lesů, sešli děti a mladí lidé toužící naučit se něco nového, krásného a důležitého, prožít milé chvíle s milými lidmi, poznat lépe ostatní i sebe. Ano, na Elišce proběhl už 12.ročník tábora Ephesus. Na letošním táboře jsme si přiblížili život i působení Ježíše na Zemi a pomocí nejrůznějších her jsme každý den mohli poznat jedno z Desatera Božích přikázání. K jejich pochopení nám pomáhaly i diskuse vedené v jednotlivých skupinkách. Desatero bylo vodítkem pro celý náš tábor a snad i pro náš další život. Myslím, že na táboře nechybělo nic, co by mělo k takovému táboru patřit - hry, rukodělné práce, koupání v rybníku, jezení z ešusů, spaní pod širákem, táboráky, zpívání a hraní na kytary, flétny, bubínky měly ani noční hlídky, denní služby v kuchyni, ranní rozcvičky.
Především však nechyběla vzájemná pomoc, ochota, tolerance, radost, vlídnost a mnoho úsměvů. Poslední večer na táboře podnikl každý z nás pouť k svému srdci. Na té jsme si mohli urovnat své myšlenky a dojmy z letošního tábora. Jednotlivě jsme vycházeli z tábořiště a po cestě jsme obdrželi důležitý svitek papíru, na němž bylo napsáno Desatero přikázání. Celou cestu si každý nesl svíčku - své světlo, které musel na cestě chránit. Kéž bychom si toto SVĚTLO uchránili po celý život…
Byl to hezký tábor plný silných prožitků a já bych chtěla všem moc poděkovat za neměnnou, krásnou atmosféru, k jejímuž vytvoření přispěl každý z nás. Poděkování patří taky paní vedoucí a našim milým rádcům, kteří vkládali radost a úsilí do každičké hry a připravili skvělý tábor. Tábory Ephesus nejsou připravovány jen jako zábava na čtrnáct dní, jsou pro celý náš život.
Na jedenáctém táboře Ephesus jsme se přenesli do dávných dob starověkého Řecka. Na čtrnáct dní byla skautská základna Eliška u Fryštáku plná řeckých bohů a bohyň, udatných hrdinů a sličných žen v řeckém vlastnoručně vyráběném oděvu. V táboře visela malovaná mapa starověkého Řecka, po které jsme se přemisťovali z jednoho významného města do druhého. A tak jsme zavítali do Athén, kde jsme si vyzkoušeli různé zajímavé činnosti týkající se řeckého života, v Mykénách jsme potkali udatného Herakla, založili jsme město Théby, zjistili jsme, jak tvrdá je sparťanská výchova a dobyli jsme slavnou Tróju. A když jsme si někdy nevěděli rady, šli jsme se zeptat na radu věštkyně Pythie do Delf.
Ani na tomto táboře nechyběly hry, bojovky v lese, táboráky, spaní pod širým nebem, rukodělné práce, koupání … a spousta legrace. Nejdůležitější ale pro všechny děti rádce bylo, že mohou strávit krásné dny se svými přáteli, právě uprostřed tohoto společenství jménem tábor Ephesus. Chtěla bych všem za tento tábor plný prožitků poděkovat.
V letošním roce náš tábor oslavil malé výročí. Jeho již desátý ročník se uskutečnil na začátku července na skalce u Malenovic, tam, kde náš tábor začal a vznikl. Tábor jsme prožívali v duchu starověké Číny, vžili jsme se do rolí udatných bojovníků a krásných čínských žen. Skupinky „Výrobci džbánů, „Sběrači čaje, „Strážci hedvábné stezky“ a „Umělci nefritu“ se snažily získat co nejvíce bodů v celotáborové hře, aby dokázaly postavit co nejkrásnější město, kam se na konci tábora nastěhovala naše císařovna Wu-li a odtud vládla všem „čínským“ provinciím. Strávili jsme krásné chvíle při čajových obřadech, zdobili jsme čínské oblečení, vyráběli vlastní zlaté peníze a draky z keramické hlíny, navlékali korálky, jedli čínské jídlo z čínských misek čínskými hůlkami… naučili jsme se novým dovednostem, stříleli z luku nebo spali v lese pod širákem. Nechyběla ani noční hra, výlet, štafeta, nebo bojovka v lese.
Na konci tábora jsme oslavili sté narozeniny naší císařovny, na její počest děvčata nacvičila čínský tanec a chlapci krátkou bojovou sestavu. Ve volných chvílích jsme hráli nejrůznější hry, zpívali a hráli na kytary a flétny u táboráku a trávili každou volnou minutu se svými přáteli, se kterými se snad znovu setkáme na příštím táboře, abychom prožili další krásné chvíle.
Počátkem července 2001 se u moravské obce Fryšták uskutečnil devítidenní tábor Ephesus, tentokrát v duchu indiánských tradic. Proto se součástí našeho tábořiště stal i obytný indiánský stan tee - pee. Děti i dospělí dostali indiánská jména, vyrobili si vlastní amulety, oblékli vlastnoručně nebo maminkou vyrobený indiánský šat a vrátili se do devatenáctého století, kdy v severní Americe žil šaman Černý jelen.
V průběhu tábora jsme sledovali jeho vize a jejich naplnění v symbolických i reálných indiánských hrách a obřadech - například symbolický i skutečný „Tanec slunce“, kdy mladí bojovníci dokazovali svou statečnost a dívky tančily a zpívaly v rytmu indiánských bubnů. Jako indiánský kmen jsme stříleli z luků, vyráběli a zdobili chřestítka, zpívali indiánské i trampské písně a hráli nejrůznější hry v přírodě i v chatě. Věnovali jsme se také sportu, ať už dříve olympijskému indiánskému la-crossu, nebo současnému baseballu. Za teplých letních dní nechybělo koupání v rybníku a za tmavých nocí stezka odvahy nebo noční hra. Tábor se konal již po deváté a zúčastnilo se ho 32 dětí. Sedm rádců a hlavní vedoucí.
Podľa príbehu od Mariána Vaňáča. Snažili sme sa zachrániť slnko z rúk Mefista. Nakoniec sme poskladali všetky kúsky slnečného kotúča a slnko opäť vyšlo.
Spoločný tábor s oddielom skautov. Keď sme sa za krásneho slnečného dňa dostali po drevenej lávke na druhý breh rieky Oslava a stali sa Krovákmi, pôvodnými obyvateľmi vyprahlej Austrálie... začalo zrazu pršať a neprestalo až do konca. Nastalo obdobie bahna.
Tábor na tému z prehistorických dôb, príbeh putovania Hjalfrada a jeho kmeňa.
Prvé tábory v Malenoviciach na Skalke.